Po Unsound Methods už Alan Wilder nemusel dokazovat, že Recoil dokáže existovat bez Depeche Mode. S albem Liquid šel ještě dál. Vytvořil téměř film bez obrazu – znepokojivý svět touhy, smrti, násilí, posedlosti a lidských vzpomínek, jehož rámec vyrostl ze skutečné tragédie, kterou sám viděl na vlastní oči. I více než čtvrt století po vydání působí Liquid jako nahrávka, která se odmítla řídit pravidly své doby.
🎵 SPECIÁL PULZU ČESKA | 40 LET RECOIL
Pulz Česka pokračuje šestým dílem seriálu mapujícího čtyři desetiletí projektu Recoil. Tentokrát se vracíme do roku 2000 a k desce, na které Alan Wilder dovedl svůj smysl pro zvukovou dramaturgii, lidský hlas a filmovou atmosféru do mimořádně působivé podoby.
📚 Seriál 40 let Recoil
✅ 1. díl – Jak vznikl hudební projekt, který neměl nikdy spatřit světlo světa
✅ 2. díl – První experimenty: 1+2 a Hydrology
✅ 3. díl – Bloodline: Album, které dalo Recoil lidský hlas
✅ 4. díl – Den, který změnil historii: Odchod Alana Wildera z Depeche Mode
✅ 5. díl – Unsound Methods: Temné mistrovské dílo
➡ 6. díl – Liquid: Album, které předběhlo svou dobu (právě čtete)
⬜ 7. díl – subHuman, Selected a A Strange Hour
⬜ 8. díl – Čtyřicet let Recoil: Odkaz, který přetrval
Po temnotě přišel ještě hlubší ponor
Album Unsound Methods z roku 1997 představovalo první skutečně svobodnou nahrávku Alana Wildera po odchodu z Depeche Mode. Recoil na ní získal novou podobu – místo tradičních písní vznikaly mnohovrstevnaté zvukové příběhy, v nichž se elektronika prolínala s mluveným slovem, smyčci, gospelem, industriálními rytmy a lidskými hlasy.
Wilder však tuto cestu nepovažoval za uzavřenou.
Na další desce chtěl zajít ještě hlouběji.
Liquid vznikalo na konci devadesátých let v jeho studiu The Thin Line v Sussexu a na jaře roku 2000 jej vydalo Mute Records. Oficiální historie Recoil označuje album za do té doby nejintenzivnější a nejznepokojivější nahrávku projektu. Vedle Wildera se na výsledném zvuku významně podílel také Paul Kendall, známý jako PK, a do projektu vstoupila mimořádně pestrá skupina hostů.
Tentokrát už nešlo pouze o jednotlivé skladby.
Liquid působilo jako jeden dlouhý psychologický film.
A jeho nejtemnější motiv nevznikl ve Wilderově fantazii.
Tragédie, která se mu vrátila do hudby
Dne 1. září 1994 havaroval v oblasti Glen Ogle ve Skotsku vojenský letoun RAF Tornado GR1A. Oba členové posádky při nehodě zahynuli. Památník v místě tragédie dodnes připomíná pilota Patricka Harrisona a navigátora Petera Mosleyho.
Alan Wilder byl společně s Hepzibah Sessa poblíž a havárii viděl.
Zážitek v něm zůstal.
Neudělal z něj bezprostředně píseň ani se jej nepokusil prvoplánově dramatizovat. S odstupem několika let se však tragédie vrátila jako základní myšlenka Liquid. Oficiální materiály Recoil výslovně hovoří o konceptu letecké havárie, který se vine albem a spojuje několik jeho částí.
Právě zde se ukazuje jedna z nejsilnějších Wilderových vlastností.
Nevypráví skutečnost doslova.
Rozebere ji na emoce, zvuky a obrazy – a potom z nich vytvoří nový svět.
Black Box: Co se odehrává v posledních okamžicích?
Liquid začíná skladbou Black Box (Part 1) a končí Black Box (Part 2).
Černá skříňka tak není jen názvem skladby. Stává se rámem celého alba.
Mluvený part obstaral Reto Bühler, jehož výrazný přednes Wilder zasadil do prostředí sirén, ruchů, zvukových fragmentů a postupně narůstajícího napětí. Bühler na oficiálních stránkách Recoil vzpomíná, jak jeho původně jednoduchá mluvená nahrávka skončila díky Wilderovi a Paulu Kendallovi jako součást Black Box.
Myšlenka je mrazivá: co se může odehrávat v lidské mysli ve chvíli, kdy člověk pochopí, že zbývají poslední sekundy života?
Wilder neposkytuje odpověď.
Místo ní vytváří zvukový prostor, ve kterém se realita postupně rozpadá. Paměť, strach, útržky skutečnosti a fantazie splývají stejně jako kapalina, podle níž dostalo album své jméno.
A právě mezi dvě části Black Box vložil dalších osm příběhů.
Deset skladeb, ale žádný klasický zpěvák
Liquid obsahuje deset kompozic: Black Box (Part 1), Want, Jezebel, Breath Control, Last Call for Liquid Courage, Strange Hours, Vertigen, Supreme, Chrome a závěrečnou Black Box (Part 2).
Stejně jako na Unsound Methods ani tentokrát Wilder nehledal jednoho frontmana.
Přizval lidi, jejichž hlasy měly vlastní osobnost.
Na albu se objevují Diamanda Galás, Nicole Blackman, Samantha Coerbell, Rosa Torras, Reto Bühler a historické vokály The Golden Gate Jubilee Quartet. Instrumentální materiál doplnili mimo jiné bubeník Steven Monti, baskytarista Dean Garcia a kytarista Merlin Rhys-Jones.
Výsledkem není album „Alana Wildera se zpěváky“.
Každý hlas zde představuje postavu.
A Wilder je režisérem.
Nicole Blackman: Touha, která nemá hranice
Jednou z nejvýraznějších osobností Liquid se stala newyorská performerka a básnířka Nicole Blackman.
Její hlas zaznívá ve skladbách Want, Breath Control a Chrome. Podle oficiální stránky Recoil původně nebylo samozřejmé, že všechny nahrané skladby na desce skončí, ale spolupráce zafungovala natolik dobře, že byly použity všechny tři.
Ve Want se touha mění téměř v posedlost.
Breath Control pracuje s intimní, tělesnou a zároveň znepokojivou atmosférou.
A Chrome pokračuje ve světě, v němž hranice mezi přitažlivostí, kontrolou a nebezpečím přestává být zřetelná.
Blackman nezpívá klasickým způsobem. Její hlas se pohybuje mezi poezií, monologem, přiznáním a provokací.
Wilder pod něj nevkládá hudební doprovod.
Staví kolem něj scénu.
Jezebel: Rok 1941 se potkal s rokem 2000
Jedním z nejpozoruhodnějších okamžiků alba je Jezebel.
Wilder sáhl po staré nahrávce gospelové skupiny The Golden Gate Quartet a její hlasový materiál zasadil do zcela nového elektronického prostředí. Originální nahrávka Jezebel pochází už z roku 1941; později byla vydána také na kolekci Golden Gate Spirituals.
Je to střet dvou vzdálených světů.
Starý gospel se potkává s temnou elektronikou, hlubokými rytmy a moderní studiovou manipulací. Čas jako by přestal existovat.
Pro Wildera přitom nešlo o úplně nový princip. Už na Bloodline v roce 1992 pracoval podobným způsobem se starými bluesovými nahrávkami Bukky Whitea. Na Liquid ale tuto techniku dovedl ještě dál.
Právě Jezebel velmi dobře vysvětluje, proč album dodnes působí tak neobvykle. Wilder neřešil, do jakého žánru hudba patří. Zajímalo ho pouze to, zda společně fungují emoce, rytmus, hlas a atmosféra.
🎼 ZAJÍMAVOST
Na přelomu tisíciletí se propojování historických vokálních nahrávek s moderní elektronikou stávalo stále výraznějším tvůrčím prostředkem. Alan Wilder však podobný princip použil už na albu Bloodline v roce 1992 a na Liquid se k němu vrátil prostřednictvím Jezebel. Nešlo mu o nostalgii – starou nahrávku chápal jako nový zvukový materiál.
Diamanda Galás: Hlas, který nelze přehlédnout
Pokud existoval hlas, který se do světa Recoil dokonale hodil, byla to Diamanda Galás.
Americká avantgardní zpěvačka je známá extrémním hlasovým rozsahem a dramatickým projevem, který se může během několika okamžiků změnit ze šepotu v téměř fyzický útok.
Wilder ji znal již delší dobu a podle oficiálních stránek Recoil chtěl příležitost ke spolupráci už před vznikem Liquid. Nakonec se stala klíčovým hlasem skladby Strange Hours a přispěla také do dalších částí alba.
Strange Hours patří k okamžikům, kdy se Liquid nejvíce přibližuje imaginárnímu filmovému soundtracku.
Galás není zpěvačkou stojící před hudbou.
Je uvnitř ní.
Její hlas se mění v další zvukovou vrstvu, která se objevuje a mizí mezi rytmem, prostorem a ruchy. Skladba následně vyšla také jako samostatný singl v dubnu 2000.
Každý hlas vypráví jiný příběh
Další výraznou postavou alba je Samantha Coerbell, jejíž hlas se objevuje v Last Call for Liquid Courage a Supreme. Katalánská Rosa Torras naopak přináší do skladby Vertigen úplně jinou barvu a jazyk.
Oficiální materiály Recoil připomínají, že právě motiv Vertigen překvapivě dobře zapadl do širšího konceptu alba spojeného s leteckou havárií.
Právě střídání jazyků, hlasů a způsobů přednesu dává Liquid mimořádnou šířku.
Neexistuje zde hlavní vypravěč.
Příběh se skládá z fragmentů.
Podobně jako vzpomínka.
Elektronika vytvořená z živého materiálu
Wilder ani při tvorbě Liquid nechtěl pracovat pouze s naprogramovanými elektronickými zvuky.
Do studia proto pozval Stevena Montiho, Deana Garciu a Merlina Rhys-Jonese, kteří poskytli bicí, basové, kytarové a další instrumentální zdroje. Wilder získaný materiál následně přetvářel, stříhal, vrstvil a zasazoval do nových souvislostí.
To je jeden z důvodů, proč hudba Recoil nepůsobí jako sterilní elektronika.
Pod digitálními vrstvami stále zůstává člověk.
Úhoz paličky. Pohyb prstů po strunách. Nádech před slovem. Nedokonalost.
Wilder technologii nepoužívá proto, aby člověka odstranil.
Používá ji k tomu, aby lidský výkon rozložil na části a vytvořil z něj něco, co předtím neexistovalo.
Proč Liquid předběhlo svou dobu
Na začátku nového tisíciletí bylo obtížné Liquid jednoduše zařadit.
Nebyla to běžná elektronická deska. Nebyl to ambient. Nebyl to trip hop, industrial, soundtrack ani spoken word.
A současně v ní bylo něco ze všeho.
Dnes je kombinace filmového sound designu, elektroniky, archivních nahrávek, mluveného slova, živých instrumentů a hlasových performerů podstatně běžnější. V roce 2000 však Liquid působilo jako nahrávka stojící stranou hlavního proudu.
Wilder nevytvářel jednotlivé skladby pouze jako nositele melodie.
Pracoval s nimi jako režisér se scénami filmu.
Napětí, prostor, střih, hlas, ticho, ruch a rytmus měly stejnou důležitost.
Proto může Liquid po více než čtvrtstoletí působit překvapivě současně.
Technologie zestárly.
Princip vyprávění nikoliv.
Recoil před koncerty Nine Inch Nails
O tom, jak přirozeně Liquid zapadalo do temnější alternativní elektronické scény přelomu tisíciletí, svědčí také zajímavé spojení s Nine Inch Nails.
Alan Wilder ve svém oficiálním Q&A vzpomínal, že navštívil závěrečnou produkční zkoušku Nine Inch Nails v Londýně a hudba Recoil byla následně použita jako úvod před jejich vystoupením.
Spojení nebylo náhodné.
Trent Reznor a Wilder používali odlišné tvůrčí postupy, oba však chápali studio jako samostatný hudební nástroj a dokázali spojovat elektronickou technologii s organickým zvukem, špínou a extrémní dynamikou.
Liquid tak našlo přirozené místo před koncerty jedné z nejvýraznějších alternativních kapel své doby.
Kritici slyšeli něco výjimečného
Přestože Recoil nikdy nebyl projektem stavěným na hitparádový úspěch, reakce na Liquid byly mimořádně příznivé.
Oficiální historie Recoil připomíná velmi pozitivní mezinárodní recenze a také skutečnost, že Alan Wilder za album získal v roce 2000 ocenění Grand Prix francouzské Académie Charles Cros. Britský The Independent zařadil Liquid mezi svá alba týdne.
Pro Wildera to představovalo důležité potvrzení.
Pět let po odchodu z Depeche Mode už Recoil nebyl vnímán pouze jako kuriozita nebo vedlejší projekt bývalého člena slavné skupiny.
Měl svůj vlastní jazyk.
A Liquid byl jeho mimořádně sebevědomou ukázkou.
Po Liquid přišlo ticho
Po vydání alba se však Wilder nerozhodl okamžitě pokračovat další deskou.
Naopak.
Po mnoha letech téměř nepřetržité práce chtěl věnovat více času rodině. V únoru 2001 se mu narodil druhý syn Stanley a podle oficiální historie Recoil Wilder nechtěl být otcem, který tráví měsíce zavřený ve studiu nebo na cestách. Finanční situace mu umožňovala od hudebního kolotoče na čas ustoupit.
Pauza se nakonec protáhla na několik let.
Recoil se s novým studiovým albem vrátil až v roce 2007.
Bylo to dlouhé čekání.
Ale Wilder se nevrátil proto, aby zopakoval Unsound Methods nebo Liquid.
Opět změnil pravidla.
Album, které nezestárlo spolu se svou technologií
Liquid dnes stojí na zvláštním místě v diskografii Recoil.
Je to album pevně spojené s dobou, kdy se hudební produkce prudce měnila, sampling získával nové možnosti a digitální studio otevíralo dveře stále komplikovanější práci se zvukem.
Přesto nepůsobí jako technologická demonstrace roku 2000.
Jeho podstatou nejsou přístroje.
Jsou jí lidské emoce.
Strach ze smrti. Touha. Sex. Moc. Víra. Zlost. Ztráta kontroly. Vzpomínky, které se vracejí, i když bychom je nejraději nechali zmizet.
Technologie je pouze prostředkem, jak tyto věci dostat pod kůži posluchače.
A právě v tom spočívá skutečná nadčasovost Liquid.
Pokud Unsound Methods ukázalo, jak může znít Alan Wilder bez jakýchkoliv skupinových omezení, Liquid ukázalo, jak daleko je ochoten tuto svobodu posunout.
Nevytvořil klasickou kolekci písní.
Vytvořil zvukový svět.
Album začínající a končící Black Box proměnilo vzpomínku na skutečnou tragédii v širší meditaci o smrti, touze, násilí a lidské psychice. Mezi jeho dvěma krajními body se střídají básníci, vypravěči, avantgardní zpěvačka, gospel starý desítky let i živí hudebníci, jejichž výkony Wilder rozložil a znovu sestavil podle vlastní představy.
Liquid není snadná deska.
Ani po více než pětadvaceti letech.
Právě proto však neztratila svou sílu.
Recoil na ní přestal připomínat hudební projekt v běžném smyslu a začal fungovat jako zvuková kinematografie – hudba, při které posluchač nemusí vidět jediný obraz, protože všechny obrazy vznikají v jeho hlavě.
V sedmém dílu našeho seriálu přeskočíme o několik let dopředu. Alan Wilder se vrátí s albem subHuman, v němž elektroniku propojí s ještě syrovějším blues a otázkami násilí, víry i samotné lidskosti. Podíváme se ale také na projekt Selected a na období A Strange Hour, kdy se Recoil po dlouhých letech konečně přesunul ze studia také před koncertní publikum.
Použité zdroje
- Oficiální web Recoil / Shunt – historie projektu a diskografie Liquid
- Recoil / Shunt – archiv otázek a odpovědí Alana Wildera
- Recoil / Shunt – profily spolupracovníků Nicole Blackman, Diamandy Galás, Reta Bühlera a Rosy Torras
- Mute Records – informace k vydání a pozdějším reedicím Recoil
- Imperial War Museums – záznam k havárii RAF Tornado ZG708
- Smithsonian National Museum of American History – archivní nahrávka Jezebel skupiny The Golden Gate Quartet
- Dobové recenze a archivní materiály k albu Liquid
Martin Fletcher je dlouholetý novinář, který se specializuje na aktuální zpravodajství z oblasti veřejné bezpečnosti, zdravotnictví a regionálního dění. Jeho práce je charakteristická důrazem na lidský rozměr událostí, regionální kontext a snahu přinášet čtenářům srozumitelné a ověřené informace, které mají skutečný dopad na jejich každodenní život.
Na stránkách NOVINYKRAJE.CZ (Královéhradecký kraj) pravidelně informuje o zásazích hasičských jednotek, práci policistů, výjezdech zdravotnické záchranné služby, činnosti nemocnic, městských policií i sborů dobrovolných hasičů. Jeho články zachycují nejen aktuální události, ale také lidské příběhy, odvahu a nasazení těch, kteří pomáhají druhým. Vedle krizových témat přináší i kulturní pozvánky na koncerty, výstavy a společenské akce v regionu.
Současně přispívá do on-line deníku ORLICKY.NET, který mapuje dění v Královéhradeckém a Pardubickém kraji. Věnuje se zde především sportovnímu zpravodajství – sleduje utkání basketbalových, fotbalových, hokejových a volejbalových týmů, ale také kulturní a společenské události, jako jsou filmové premiéry, hudební festivaly nebo benefiční akce.
Na portálu PULZČESKA.CZ publikuje články zaměřené na sport, přírodu, zdravotnictví, sociální péči a charitativní projekty. V každém textu se snaží ukázat skutečné příběhy lidí, jejich práci, úsilí a odvahu. Jeho cílem je přibližovat regionální dění tak, aby čtenáři vnímali, že i za zdánlivě běžnými událostmi se často skrývá něco výjimečného.
